Hlavní menu:


14.06.2019, kategorie: Ohlášky

Slavnost Nejsvětější Trojice

Pardubice a okolí

Ohlášky, bohoslužby a přímluvy ke stažení

Text kázání:

K čemu je nám vědět, že Bůh je Trojicí osob? Nejedná se jen o jakousi intelektuálskou teorii, která je nám prakticky vzato k ničemu? Nebyl by náš život stejný, kdybychom uctívali Boha pouze jako jednoosobového?

Jedno pořekadlo pravdivě konstatuje: „To, co si dnes šeptají filozofové, to bude zítra otřásat ulicemi.“ Kdo z obyčejných lidí četl díla Kanta, Hegela nebo Marxe? A přece jejich hlavní teze dnes nevědomky papouškuje většina lidí. Slova těchto filozofů staví právo vzhůru nohama a šíří vlnu relativismu a ateismu po celém světě.

Podobná zákonitost ovšem platí i o pravdě o Boží trojjedinosti. Kdo z obyčejných lidí dnes četl Nový zákon, díla sv. Atanasia, Basila, Augustina nebo Tomáše? A přece právě odtud vytryskl pramen Evropské demokracie a práva, ke kterým se tu a tam ještě někdo – opět zpravidla nevědomky – vztahuje. Pravda o Trojjediném Bohu formovala naši společnost a stát, a ještě více touží formovat naši víru a celou Církev.

Z Nového zákona otcové Církve – vedeni Duchem pravdy, který je uvedl do celé pravdy – dospěli v prvních staletích k následujícímu závěru:
Otec věčně plodí Syna a nenechává si pro sebe nic, krom toho, že zůstává tím, kdo plodí. Syn se věčně daruje Otci a nenechává si pro sebe nic, krom toho, že zůstává tím, kdo se daruje. Z tohoto vzájemného pohybu lásky mezi Otcem a Synem věčně vychází Duch svatý, který jakožto zosobněná Láska na oplátku oblažuje, Otce a Syna, kteří se milují; a kteří vzájemnou láskou milují i toho, který je plodem jejich vzájemné lásky. A on Duch svatý sebe celého vydechuje Otci a Synu a nenechává si pro sebe nic, krom toho, že zůstává tím, kdo vydechuje.

Tak, jako se věčně dávají osoby Trojice sobě navzájem, tak se dávají každému z nás.
Nejjasněji vidíme toto bezvýhradné darování v Kristu na kříži.
A my jsme povolání ke stejné velkorysosti. Ke stejně štědrému darování, k životu lásky.

Z Nejsvětější Trojice se jasně učíme, co je láska. Láska není utonutí v druhém, ztráta vlastní identity – to, že mě druhý pohltí. To je opičí láska, láska ve stylu budhismu a hinduismu, která druhého totálně pozře, takže zanikne jeho jedinečná existence.
Taková láska nemá s láskou společného nic!

Křesťanská láska naproti tomu je taková, že se druhému zcela daruje, ale ponechává si svou identitu (podobně jako Bůh Otec neztrácí své otcovství, Bůh Syn své synovství a Bůh Duch svatý to, že je tím, kdo vydechuje). Křesťanská láska se po vzoru Trojice nevnucuje, nespoutává druhého ani ho nepohlcuje. Křesťanská láska ponechává druhému svobodu.
A tak osoby Trojice sklánějící se ve své nesmírnosti k člověku, který je pouhým zrnkem prachu, nepohlcují jeho jedinečnost, ale uchovávají ji a zušlechťují pro věčnost.

Proto křesťanské nebe není božský oceán, který nenávratně stráví všechny svaté, takže po nich nezbude památky. Křesťanské nebe je naopak plné osob, které Boží přítomnost nejen že nepozřela, ale zvelebila a zkrášlila svou nádherou.

Láska uvnitř Nejsvětější Trojice nás tedy vede k maximální možné míře sebedarování: k sebedarování, které nemá být záležitostí jediného okamžiku, ale celého našeho života. Přičemž máme druhého posílit a obohatit, nikoli ochudit či zkazit.
A přestože se má jednat o sebedarování úplné a štědré, má ponechávat svobodu tomu, komu se darujeme. Druhý má mít možnost naši lásku přijmout i odmítnout.
Má mít svobodu zůstat takovým, jakým je. Ve své lásce nesmíme na druhého naléhat, aby se změnil podle našich představ a chutí. Vždyť kde není svoboda, není ani opravdová láska.  

Svoboda a osobní důstojnost každého člověka bez rozdílu společenského postavení, kvalifikace či inteligence, je hodnota, kterou přináší pouze a jedině víra v Trojjediného Boha. Jako se stejné moci a kráse těší všechny osoby Nejsvětější Trojice, tak i každému člověku má být uznána hodnota dítěte Božího.
Že tato všelidská důstojnost a rovnost je ryze křesťanskou hodnotou poznáváme při srovnáním se společnostmi, které křesťanské nejsou. Osvícenská revoluce a komunismus, které rozlišovali lidi na rovné, rovnější a lidský hmyz, jež bylo třeba zašlápnout. Muslimský svět nadřazující muže nad ženu a muslima nad bezvěrce, kastovní systém Indie nebo moderní pozitivní diskriminace menšin na úkor většiny v západních zemích. Zde všude můžeme vidět, že osobní důstojnost každého člověka bez rozdílu není automaticky vymahatelnou hodnotou;
a srovnáním s muslimským světem můžeme nadto vnímat, že víra v boha jediného a víra v Boha Trojjediného, rozhodně nepřináší totéž ovoce.

S uznáním osobní důstojnosti každého člověka však musí jít nutně ruku v ruce i jisté závazky a pravidla. Jako v Nejsvětější Trojici není osoby, která by lásku pouze přijímala, ale žádnou nedávala, nebo dokonce ostatní dvěma škodila, tak ani ve společenství Církve a potažmo společnosti jako celku není přípustná nepřítomnost řádu a spravedlnosti. Každý má ve společenství Církve důstojnost Božího dítěte a právo přijímat Boží lásku,
ale též dříve či později musí počítat s tím, že je vázán Tělu Církve lásku vracet, a že se jeho život ve společenství musí řídit pravidly lásky k Bohu a k bližnímu.
Není proto přípustné, aby někdo společenství Církve ničil a převracel řád v něm trvající vzhůru nohama. Ani není přípustné, aby někdo na Církvi pouze vymáhal svá práva, aniž by plnil povinnosti lásky, kterými je vůči Církvi vázán.

Pouze ten, kdo lásku nejen přijímá, ale také dává, se svým životem začíná připodobňovat Božímu Synu, Ježíši Kristu. A smyslem života člověka není právě nic menšího než se stávat podobnými Kristu a následovat jej. Proto Ježíš slovo následuj mě v evangeliích tolikrát opakuje. Tady nejde jen o výzvu k chození za Ježíšem, ale k připodobňování se Ježíšovu způsobu života: k vděčnému přijímání lásky Boha Otce i lásky lidské a následně k darování sebe sama Bohu Otci v modlitbě a v službě druhým lidem.  

Náš celý život se tak má stávat posvátnou hrou na dávání a přijímání. Hrou, kterou se učíme při každé mši svaté, kam přinášíme Bohu své dary a On nám dává sám sebe. Hrou přijímání lásky rodičů a přátel a opětné navracení této lásky dětem a potřebným. Hrou, ve které umíráme sobě, ale stáváme se plodnými ať duchovně či tělesně.

Církevní otcové, kteří na základě Nového zákona zformulovali pravdu o Nejsvětější Trojici si byli jasně vědomi toho, že jedinečnost jednotlivých Božských osob není určená jejich samostatností, ale jejích vztahy k dalším dvěma Božským osobám. Bůh Otec je Otcem proto, že má Syna a vydechuje Ducha. Bůh Syn je Synem proto, že má Otce a vydechuje Ducha. Duch svatý je Duchem proto, že je vydechován a vydechuje.
Ale něco podobného nalézáme i v lidské společnosti. Nikdo z nás by nebyl tím, kým je, kdyby nebyl něčí dcerou nebo něčím synem. A jedinečnost každého z nás není výsledkem naší kvalifikace, inteligence nebo karierních výsledků, ale vztahů s druhými – s rodiči, prarodiči, přáteli, učiteli, s manželem či manželkou, s dětmi a také s Bohem Otcem skrze Ježíše Krista v Duchu svatém.

Z vnitřního života Nejsvětější Trojice přijímáme poučení, že život člověka není možný bez lásky. Že vztahy lásky jsou tím, co dává našemu životu smysl a plnost. Že ovšem i láska má svá pravidla. Že ve společenství lásky má každý nejen právo lásku přijímat, ale také povinnost lásku dávat. A že Bohu se nejvíce připodobňujeme, když následujeme Krista v jeho sebedarování a stáváme se plodnými.
Pravda o Nejsvětější Trojici proto není pouhou teorií, ale realitou, která chce hluboce prostoupit celou naší existenci a skrze nás proměňovat Církev a svět.

Ke stažení: 190616_Trojice_C.doc, 66 kB; 190616_bohosluzby-.doc, 90 kB; priml_C_nejsv_trojice-2.doc, 32 kB


© Římskokatolická farnost - arciděkanství Pardubice | Tel.: 466 769 260 | E-mail: farpar@volny.cz
Webmaster: Webdesignum 2007 - 2018